AQUA VITAE (Část I.)

24. 01. 2008 – Nela Parmová

Dlouhé zimní večery jsou vhodné nejen k vysedávání po útulných brněnských hospůdkách, ale také k jiné, bohulibější činnosti. Při jednom večerním sezení nad půllitrem piva vznikla myšlenka, vyzkoušet výrobu vlastního původního alkoholu dle starých metod za pomoci středověkého zařízení - alembiku. Jeden z meteorologicky méně vydařených víkendů byl zcela vhodný k zrealizování tohoto nápadu. Z archeologických nálezů známe několik alembiků, skleněných, ale i keramických, později z mědi či jiných odolných materiálů. Pro naše účely bylo nejschůdnější vyrobit tento aparát z keramiky. Keramické alembiky bývají zpravidla točené na hrnčířském kruhu (alespoň ty středověké, které jsme mohli vidět na fotkách v publikacích), nicméně pro naše účely jsme zvolili metodu „modelovaný z ruky“, nejedná se tedy o přesnou kopii, ale o účelné zařízení určené výhradně k našemu „experimentu“. Jako volný vzor posloužilo destilační zařízení nalezené archeology na městském hradě v Köszegu v západním Maďarsku, datované do přelomu 15. a 16. století . Konstrukce je poměrně jednoduchá, ačkoli díky svým rozměrům a technickým „záludnostem“ vyžaduje určitou zručnost hrnčíře. Z toho, ale i z počtu nalezených exemplářů je zjevné, že se nejednalo o běžné zboží. Celé destilační zařízení je sestaveno ze tří dílů. Z širší mísy určené na kvas, pod kterou se rozdělával oheň, ze zvoncovitého cylindru s vnitřním žlábkem dosedajícím přímo na mísu, v cylindru dochází ke srážení odpařené tekutiny, která stéká po vnitřních stěnách k žlábku, pak následně do úzké dlouhé hubice, v níž dochází k ochlazení alkoholu. Ta ústí do připravené kulovité nádoby, kde se výsledný produkt shromažďuje. Nevíme, jak dalece mají proporce jednotlivých dílů vliv na zdar celé akce, nicméně tvar i rozměry jsme se snažili přibližně zachovat stejné jako u dochovaných kousků. Je těžké určit, zda středověký hrnčíř používal běžnou hlínu, nebo nějakou „speciální“, která je odolnější k dlouhodobému zahřívání. My jsme vsadili na jistotu a vybrali silně ostřenou šamotovou hlínu (z toho důvodu také nepřipadalo v úvahu vytočit alembik na kruhu), odolnou vůči náhlým fyzikálním změnám, vhledem k tomu, že s průběhem žádného podobného „experimentu“ zatím nemáme zkušenost. Vnitřní stěny zařízení jsou vždy glazované, aby tekutina mohla snadno stékat po stěnách a nevsakovala se do porézního podkladu, na vnějším povrchu plní glazura funkci spíše estetickou, objevují se i alembiky na vnějšku režné, neglazované. Náš alembik je vypálený nadvakrát, přežah 950 °C a ostrý výpal (s glazurou vevnitř i vně) na 1050 °C, což je patrně o něco více než u středověkého výpalu. Alembik je tedy hotov a připraven na další, důležitější etapu své existence.

ilustrační
foto